příběhy z jarmarků

Dneska jsem jela do Krupky.

Ráno to nevypadalo úplně nadějně. Jemně pršelo a člověk si říká, jaký ten den vlastně bude. Jestli lidé přijdou. Jestli se zastaví.

Ale i tak jsem tam byla. Se svými výrobky. Připravená.

Dopoledne bylo klidnější.

Kapky deště dopadaly na střechy stánků a všechno mělo takovou pomalejší, tichou atmosféru.

A pak se to změnilo.

Odpoledne vykouklo slunce. A s ním přišli lidé. Hodně lidí.

Velikonoční jarmark ožil. Stánky se zaplnily, mezi nimi proudily rodiny, děti, smích a zvědavé pohledy.

Každý stánek byl jiný. Každý měl svůj příběh. A mezi nimi i ten můj.

Děti se zastavovaly u minerálů. Brali je do rukou, zkoumaly, vybíraly si své malé poklady. A postavičky z minerálů jim vykouzlily úsměv na tváři.

Dospělí se dívali jinak. Vnímali orgonity. Energie. Hloubku. Ptali se, poslouchali, vybírali si to, co s nimi ladilo.

A já jsem tam stála a cítila, že to všechno dává smysl. Že si každý najde to svoje.

Kolem mě byli i skvělí lidé z ostatních stánků.

Úsměvy, krátké rozhovory, sdílená radost z toho, že tam jsme spolu.

I tohle dělá den dobrým.

Když jsem odjížděla, byla jsem unavená. Ale krásně. Tou únavou, která přijde po dni naplněném lidmi, sluncem a malými okamžiky radosti.

Ráno pršelo, ale ten den se nakonec rozzářil.

A přesně takové dny stojí za to. 

Dneska to byl jeden z těch dnů, kdy to člověk cítí už od začátku.

Ne, že by všechno bylo dokonalé. Ale něco uvnitř je klidné. Připravené. Otevřené tomu, co přijde.

Jela jsem do Mělníku.

Bylo tam plno lidí. Opravdu plno.

Ten ruch, hlasy, smích, děti pobíhající mezi stoly... všechno živé, přirozené, radostné. A mezi tím vším jsem byla i já, se svými výrobky.

A lidé se zastavovali. Dívali se. Usmívali se. Povídali si.

Ale začátek měl jeden zádrhel.

Přišla skupinka dětí s paní učitelkou. A v tom ruchu se to stalo - jeden z nich shodil mého stegosaura z apatitu a pryskyřice - spíš mu spadl z ruky.

Spadl. A já dopředu věděla, že to nebude dobré. Nožička byla rozbitá.

Dítě se nepřiznalo. To trochu zamrzí.

Ale paní učitelka přišla. Slušně. Na rovinu. Chtěla to vyrovnat.

A já jsem si řekla jen cenu nákladů. Protože někdy nejde o peníze, ale o to, jak se k sobě lidé chovají.

A pak... jako by se den znovu nadechl. A rozvinul se.

Smích. Lidé. Rozhovory. Skvělí prodejci kolem mě.

Cítila jsem se dobře. Přirozeně. Mezi svými.

A pak přišla věta, která ve mně zůstane. Pozvání na vánoční jarmark. Už teď.

Najednou jsem věděla, že to, co dělám, má své místo. Že to není jen "něco, co vyrábím". Ale něco, co si k lidem nachází cestu.

Byla jsem unavená.

Ale krásně.

Tou únavou, která přijde po dne, který byl naplněný. Skutečný, Živý.

Nebyl to dokonalý den. Ale byl opravdový.

A přesně tak vypadá den, kdy se dobrý den opravdu povede.

Dneska byl jeden z těch dobrých dnů. Poznala jsem to hned ráno. Tělo bylo lehčí, hlava klidná. Nebylo to dokonalé, ale bylo to dost dobré na to, abych mohla jít mezi lidi.

A jela jsem na velikonoční jarmark do Koloveče.

Byla jsem tam jen pět hodin. Ale někdy stačí i pět hodin, aby člověk cítil, že žije.

Měla jsem tam svoje výrobky. Stromečky života, postavičky z pryskyřice a minerálů, orgonity a ještě něco dalšího. Věci, které vznikly v tichu mých dobrých dní. Věci, do kterých dávám kus sebe.

A lidé se zastavovali. Dívali se. Usmívali se.

"To je krásné."

"To je jemná práce."

"To má energii."

Tak obyčejná slova. A přitom tak neobyčejná. Zahřálo mě to u srdce. Opravdu. Ne jen na chvíli - tak hluboko, kde se ukládají věci, ke kterým se člověk vrací, když je hůř.

Byla jsem mezi lidmi. Skvělými lidmi. Takovými, kteří se usmívají jen tak. Kteří se zastaví. Kteří vnímají. A já jsem mezi nimi stála a cítila, jak se mi pomalu vrací síla. Ne ta velká, hrdinská. Ale ta tichá. Každodenní. Ta, díky které můžu zítra znovu sednout ke stolu a tvořit.

Když jsem odjížděla, byla jsem unavená. Ale jinak.. Ne tou těžkou únavou, která bere. Tou příjemnou, která zůstává po něčem hezkém.

Bylo to jen pět hodin. A přesto... to bylo hodně. Možná víc, než se na první pohled zdá.

A já moc děkuji za všechny lidi dobré vůle, se kterými jsem se dnes setkala. 

Minulou sobotu jsem jela do Nepomuku.

Těšila jsem se. Jako vždycky, když jedu mezi lidi. Když vezu svoje věci - kousky času, trpělivosti a tichých dnů, které jsem proměnila ve stromečky, náramky, figurky a orgonity.

Doufala jsem v dobrý den.

Lidí bylo málo.

Takové to ticho mezi stánky, kdy čekáš, jestli někdo přijde. Každý krok kolemjdoucího vnímáš víc, než bys chtěla. Každé zastavení znamená naději.

A když se někdo zastavil u nás, cítila jsem vděčnost.

Opravdovou.

Ale ne všichni to viděli stejně.

Paní organizátorka se na mě podívala a řekla něco, co ve mně zůstalo déle, než bych chtěla.

Že to nemůže být moje výroba, Že toho mám moc.

Na chvíli jsem nevěděla, co říct.

Jak vysvětlit roky práce v jedné větě? Jak popsat večery, kdy jsem tvořila, i když to nebylo jednoduché? Jak říct, že některé věci se mnou žijí již tři roky?

Neřekla jsem téměř nic, jen jsem prohodila, že je to skutečně moje výroba.

A dál? Tiše jsem to v sobě nesla.

Takové chvíle bolí jinak. Ne nahlas. Ne viditelně. Ale někde uvnitř, kde si člověk chrání to, co miluje.

Pak jsem šla do kostela. Tam bylo ticho jiné. Klidné. Přijímající.

Zapálila jsem svíčku. Za všechny lidi dobré vůle. Za ty, kteří umí vidět. Za ty, kteří cítí. Za ty, kteří nezraňují slovy.

A možná i trochu za sebe.

Poklekla jsem u Ježíše a jen tam chvíli byla. V tichu. Přijímala jeho lásku. Bezpodmínečnou lásku.

Ten den nebyl dobrý.

Ale nebyl ani prázdný.

Ukázal mi, jak moc pro mě to, co dělám, znamená.

A že i když někdo pochybuje, pravda zůstává ve mně.

A kostel... ten byl krásný.

A to ticho v něm bylo opravdové.