příběhy z jarmarků roku 2026

Víkend v Mariánských lázní byl zvláštní. Ne špatný. Jen zvláštní.

Hned po příjezdu bylo cítit, že tohle město v sobě nenese jen klid lázeňských kolonád a zpěv fontán. Ve vzduchu viselo něco těžšího. Jakoby neviditelný energetický mrak, který se jemně dotýkal lidí i prostoru kolem. 

A možná právě proto působily Mariánky tak silně. Protože nejsou jen místem odpočinku. Jsou místem, kam si lidé často přijíždějí léčit nejen tělo, ale i duši.

Páteční den byl klidnější. Lidé přicházeli pomalu, rozhlíželi se, vnímali atmosféru a zastavovali se u stánků spíš tiše.

Sobota byla úplným opakem. Město zaplnily davy lidí, ruch zesílil a celé kolonády ožily směsicí jazyků, kroků a energií z různých koutů světa. 

A neděle? Ta znovu přinesla klidnější dech. Jakoby se po sobotním víru všechno znovu usazovalo. Přesto se lidé zastavovali. A nejen zastavovali. Naslouchali.

Orgonity, figurky, hrací kostky, kyvadla, růžence, šperky i minerály své nové majitele.

Někteří přišli jen ze zvědavosti. Jiní se ale zastavili tak, jako by je něco zavolalo. A právě tyto chvíle bývají nejsilnější.

Mariánské Lázně byly také víkendem jazyků a setkání. Vedle češtiny se mísila němčina, angličtina, slovenština i ruština. A i pár ukrajinských slov našlo své místo. Bylo zvláštní sledovat, jak i obyčejný pozdrav dokáže vykouzlit úsměv a vytvořit most mezi dvěma neznámými lidmi.

Celý víkend byl vyčerpávající. Fyzicky i energeticky. Ale zároveň nesl něco velmi cenného. Pocit, že to všechno mělo smysl. 

Po prodejní stránce byl víkend krásný. Ale ještě důležitější bylo něco jiného. Setkání. Rozhovory. Příběhy. A okamžiky, kdy se lidé na chvíli zastavili a dovolili si vnímat něco hlubšího než jen ruch kolem sebe.

Mariánské Lázně ukázaly, že i místa, která na první pohled působí klidně, mohou skrývat hluboké vrstvy emocí a energií. A možná právě proto tam lidé hledají světlo. Klid.

Nebo malý kámen, který jim připomene, že i v těžších dnech může existovat něco jemného a krásného. 

Dnešní den v ´Ústí nad Orlicí začal tak, jak má. Objetím. Upřímným, lidským, opravdovým. S organizátorkou jsme se přivítaly ne jen slovy, ale i energií, která hned na začátku nastavila celý den. 

Pak přišla ta známá chvíle... Stavění stánku, usazování věcí, a pomalé otevření prostoru pro to, co má přijít. A lidé přišli.

Tentokrát to byl řemeslný jarmark na náměstí, a tak minerály zůstaly doma.

A přesto... jako by si o ně lidé sami říkali. Zastavovali se, ptali se, vnímali.

Možná i to je připomínka, že to, co má být, si cestu najde, i když to zrovna není příjemné.

Velký úspěch měly figurky z minerálů a pryskyřice. A také hrací kostky - malé, ale silné.

V sobě nesly hravost, ale i význam, a lidé si k nim našli cestu.

Mezi stánky se odehrávaly i jiné příběhy. Setkání s kováři, vůně železa, oheň a síla rukou, které tvoří. A z toho vznikla věc, která má duši. Hrací kostka, vykovaná pro mého manžela. Nejen předmět. Ale symbol.

Prodej byl tentokrát slabší. Horko bylo silné, téměř těžké, a lidé se pohybovali pomaleji, opatrněji. Ale i to má svůj rytmus. Ne každý den je o hojnosti v materiálním světě.

A pak přišel konec. Uzavření dne, sbalení prostoru... a cesta za dalším malým začátkem.

Jeli jsme pro ni. Pro psí slečnu, která si nese svůj vlastní příběh. 

V autě byl neklidná, možná ještě mezi tím, co bylo... a tím, co přichází.

Ale doma už našla klid. Usnula v novém pelíšku, jako by věděla, že je tam, kde má být. A její jméno? Bella.

A s tím i tichý příslib, že no našeho domova přinese radost, pohyb, život... a lásku.

Ne každý den přináší to, co čekáme. Ale často přinese to, co opravdu potřebujeme.

A dnešek byl přesně takový. Plný setkání, drobných zázraků a jednoho nového začátku, který právě přišel domů. 

Sobota na hradu Nečtiny měla jinou energii než předchozí dny. 

Byla klidnější, více ukotvená v přírodě, jako by se celý prostor nadechoval spolu se zemí pod nohama. 

Tento jarmark nebyl jen o tvoření. Byl především o přírodě samotné. Stánky byly plné květin, stromků, masožravých rostlin i kaktusů, každý kousek nesl svou vlastní energii a připomínal, jak pestrý a živý svět je kolem nás.

A mezitím tím vším se objevovaly i minerály u vedlejšího stánku, jako tiché spojení země a času.

U mého stánku se tento příběh přirozeně doplňoval. Přívěsky se znameními zvěrokruhu, hrací kostky, orgonity, šperky i figurky vytvářely svůj vlastní prostor, ve kterém se prolínala lidská tvořivost s tím, co nám dala příroda.

Bylo cítit, že všechno do sebe zapadá. Nic nepřebývalo. Nic nechybělo. Příroda byla přítomná na každém kroku - ve vůni, ve světle, v barvách i v tichu mezi slovy.

Jen místo tentokrát nebylo úplně ideální. Stánek stál trochu stranou, a tak bylo lidí méně než na podzim, kdy prostor proudil jinak.

Prodej byl klidnější, pomalejší. Ale i to mělo svůj význam.

Protože když se odloží očekávání... zůstane to podstatné. A tím byla setkání. Silná, opravdová, hluboká. Nejen se zákazníky, kteří přicházeli s otevřeností, ale i s prodejci, se kterými se naše cesty protínají už delší dobu. Byla v tom blízkost, sdílení, radost z toho, že se znovu vidíme. 

Některé dny nejsou o množství. Jsou o hloubce. A sobota v Nečtinách byla přesně taková. Klidná, propojená, naplněná přírodou a setkáními, která v člověku zůstávají ještě dlouho poté, co jarmark skončí. 

Páteční den v Jihlavě byl protkaný zvláštní, téměř hmatatelnou atmosférou.

Májový řemeslný jarmark nepůsobil jen jako místo prodeje, ale jako prostor, kde se setkávaly příběhy, energie i lidé, kteří přišli nejen nakoupit, ale i vnímat.

Slunce svítilo jemně, ale dostatečně silně na to, aby se všechno kolem začalo třpytit.

Minerály odrážely světlo, pryskyřice se leskla a celé místo působilo, jako by bylo na chvíli zahalené do jemného závoje magie.

Lidé se zastavovali. Nejen pohledem, ale i pocitem.

Zaujaly je orgonity, figurky z minerálů i pryskyřice, ale i ty, které vznikají čistě z kamene - vyřezávané, syrové, opravdové.

A právě u nich zůstává kus té práce i v těle.

Ještě teď si nesu drobné stopy na prstech, jemná poranění, která připomínají, že tvoření není jen o kráse, ale i o doteku s minerálem.

A přesto... právě v tom je ta radost.

Protože pod rukama vznikají zvířátka z čistých, léčivých kamenů, každé trošku jiné, každé s vlastním charakterem.

Velký zájem byl i o šperky, ale tentokrát si je překvapivě našly i hrací kostky. Přesto, že nebyly jen hrou.

Dříve jsem je tvořila z pryskyřice. Byla to krásná práce, ale náročná, a výsledek nebyl vždy takový, jaký jsem cítila.

Některé nebyly úplně stejné, jiné ztratily tu jemnou lehkost, kterou jsem hledala.

Teď se to potkalo.

Kostky byly roztomilejší, hravější, a přesto si nesly svůj význam.

Skládala jsem je do sad - čtyři větší, šest menších - a lidé si je odnášeli nejen jako předmět, ale jako malý talisman. Pro sebe, pro blízké, pro štěstí.

A často s tím, že si jednu nechají u sebe - v kapse, jako tichou ochranu.

A mezi tím vším vznikaly rozhovory. Neuspěchané, přirozené. 

Mluvili jsme o minerálech, o jejich účincích, ale i o tom, jak s nimi zacházet, jak je vnímat, aby mohly dlouhodobě sloužit.

Nebyla to přednáška v klasickém stylu. Spíš sdílení.

Pátek v Jihlavě nebyl jen o prodeji. Byl o radosti z tvoření, o setkáních, která mají hloubku, a o připomenutí, že i malé věci - jako je kostička v kapse - mohou nést velký význam.

A někdy právě v těchto drobnostech se ukrývá to největší kouzlo.

Říp není jen místo na mapě.

Je to prostor, který v sobě nese paměť dávných kroků, tichých rozhodnutí a příběhů, které se nevyprávějí nahlas, ale spíš se vnímají někde hluboko uvnitř.

A právě tam, na jeho vrcholu, stojí rotunda svatého Jiří - nenápadná, ale silná, jako tichý strážce všeho, co se pod ní odehrává.

Když se člověk zastaví a jen na chvíli se ztiší, může téměř cítit, jak se tu prolíná minulost s přítomností. Jako by tu stále dozníval krok praotce Čecha, který kdysi stanul na tomto místě a rozhodl se zůstat.

Pátek - lehkost a pozorování

Páteční den měl zvláštní, klidnou atmosfér.

Lidé přicházeli pomalu, bez spěchu, spíš se rozhlíželi, než aby hledali něco konkrétního. Zastavovali se u stánků, vnímali, dotýkali se věcí pohledem... ale jen málokdo skutečně nakupoval.

Slunce svítilo jemně a prostor působil otevřeně, klidně, téměř léčivě. Byl to den, kdy se víc pozorovalo než rozhodovalo. 

Sobota a neděle - na stejné vlně

Ani další dny nepřinesly výraznou změnu. Lidé chodili, zastavovali se, obdivovali - drúzy, geody, orgonity i drobné figurky přitahovali jejich pozornost. 

Často jsme spolu mluvili. O kamenech, o energii, o životě.

A právě v těchto rozhovorech bylo něco, co mělo větší hodnotu než samotný prodej.

Bylo ale cítit, že doba se promítá i sem. Jakoby si lidé nesli v sobě tichý strach - ze světa, ze změn, ze zdražování. A ten strach se promítal i do rozhodování.

Kupovali méně. Váhali víc. Drželi se zpátky. A nebylo to jen u jednoho stánku. Bylo to všude.

Přesto ten víkend nebyl prázdný. Naopak. Byl naplněný setkáními, která měla hloubku. Lidé, kteří přišli, nebyli náhodní. A rozhovory, které vznikaly, měly svůj význam.

Možná si neodnesli věc ale odnesli si pocit. A někdy je právě tohle to nejdůležitější.

Říp nám tentokrát neukázal hojnost v podobě prodeje. Ukázal jinou hodnotu. Klid, zastavení. A připomínku, že i v časech nejistoty si lidé hledají cestu - jen někdy pomaleji, opatrněji, tišeji.

A možná právě proto má smysl tam být. Nejen prodávat. Ale být součástí toho tichého proudu, který se na takových místech stále děje. 

Do Miletína jsme přijeli v sobotu, kdy nás přivítalo slunce. Jeho paprsky se jemně opíraly do stánků a jako by hladily celý prostor.

Ráno bylo tiché... málo lidí, klid, prostor pro nadechnutí.

Byl to ten druh ticha, který nepůsobí prázdně, ale spíš jako začátek něčeho.

Postupně se energie začala měnit.

Lidé přicházeli, zastavovali se, vnímali...

A u mého stánku si nacházeli své malé poklady - minerály, figurky, šperky, kousky, které si je samy přitáhly. 

Nebylo to jen o výběru. Bylo to o propojení.

Neděle přišla jinak. Obloha se zatáhla a ve vzduchu bylo cítit, že se něco chystá. Jako by se energie stáhla víc dovnitř.

A možná právě proto lidé sahali po špercích a šňůrkách na krk. Po něčem, co mohou nosit blízko u sebe... co je s nimi spojí. A orgonity. Malé energetické bytůstky, na očistu prostoru i na ochranu. Na lepší napojení na andílky i na lepší spánek.

A pak přišlo jedno setkání. Paní, která nepřišla jen nakoupit, ale sdílet. Slova plynula, čas se zpomalil a otevřelo se téma, které v sobě neslo hloubku - legenda o prokletí miletínské pouti.

V ten moment se prostor změnil. Jako by se na chvíli propojilo to, co bylo... s tím, co je.

A pak její pohled spočinul na orgonitu. Velikém, silném, patnácticentimetrovém. A její oči se rozzářily. To nebyl jen pohled na věc. To bylo poznání. Ten okamžik, kdy víš. A ona věděla. 

Odjížděli jsme kolem půl čtvrté. Déšť už pomalu přicházel, jako tiché uzavření celého víkendu. Unavení... ale naplnění. Protože to nebyl jen jarmark. Bylo to setkání energií, příběhů a lidí, kteří si k sobě našli cestu. 

A Miletín? Ten si v sobě nese něco, co nelze vysvětlit. Jen cítit. 

Jarní jarmark v Okříškách měl zvláštní atmosféru už od samého začátku. Obloha byla zatažená, těžká a šedá, jako by se slunce rozhodlo zůstat schované někde za mraky. Chlad zalézal pod kabáty, ale přesto se hned zpočátku sešlo poměrně dost lidí. Mezi stánky to žilo, ozýval se smích, tlumené rozhovory a zvuk kroků na studené zemi.

Postupem času se ale něco změnilo. Lidé začali pomalu mizet, jeden po druhém, až se prostor mezi stánky zvláštně vyprázdnil. Tam, kde ještě před chvílí proudil život, zůstalo ticho a jen občas někdo prošel kolem. Nakonec jsem se rozhodla kolem druhé hodiny sbalit, i když jarmark měl oficiálně trvat až do čtyř. Někdy prostě cítíš, že ten čas už přišel.

Ten den mi ale přinesl i dvě silné zkušenosti s lidmi. 

První byla paní, která působila velmi důležitě a sebevědomě. Zastavila se u starší ženy, a začala jí vysvětlovat, že minerály je potřeba každý den oplachovat a nabíjet. Poslouchala jsem to chvíli a cítila, že to prostě není v pořádku. Nakonec jsem se ozvala a klidně ji vysvětlila, že to tak není. Přirovnala jsem to ke štěněti - když ho budete koupat každý den, ztratí přirozenou imunitu. A s minerály je to podobné. Stačí je očistit a nabít přibližně jednou za měsíc, ideálně při úplňku, nebo dříve podle potřeby. Příliš časté "čištění" jim naopak ubírá sílu. Paní sice nepůsobila úplně nadšeně, ale bylo důležité říct pravdu.

Druhá situace přišla od jiné prodávající, která vyrábí šperky z minerálů. Začala tvrdit, že vypalovaný citrín se mění na ametyst a nazývá se ametrín. To už jsem opravdu musela zasáhnout. Vysvětlila jsem jí, že ametrín je skutečný přírodní minerál - kombinace ametystu a citrínu, která vzniká přirozeně v přírodě. Naopak vypalovaný ametyst získává žlutou barvu a často se prodává jako citrín, i když to pravý citrín není. A že pod UV světlem se u ně objeví fialový nádech, který prozradí jeho původ. Paní to přijala s pokorou.

Byly to chvíle, kdy jsem si znovu uvědomila, jak důležité je stát si za tím, co člověk ví a cítí jako pravdivé.

I když jarmark skončil dřív a počasí nebylo zrovna přívětivé, odjížděla jsem s pocitem, že i tento den měl svůj smysl. Každé setkání, každé slovo, každá skutečnost - to všechno je součástí cesty 

Do Libverdy jsem přijela s otevřeným srdcem a hned při prvním kontaktu jsem cítila, že tohle místo má v sobě něco víc. Nebyla to jen obyčejná energie - byla jemná, ale silná zároveň. Taková, která dokáže pohladit i povzbudit každého, kdo se jí na chvíli otevře.

Vstup do areálu byl téměř symbolický. Prošla jsem mezi dvěma lvy - tichým strážci prostoru. Působili majestátně, klidně a ochranitelsky. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak silně je toto místo ukotveno v rovnováze. Jako by vše bylo v souladu - přesně tak, jak to učí feng-shui. Lvi zde nestáli náhodou. Hlídali prostor, energii i lidi, kteří do něj vstupovali.

Paní organizátorka  nás přivítala s laskavostí, která zahřála víc než nabízený čaj či káva. V mrazivém dni, kdy teplota klesla k mínus šesti stupňům, to bylo malé, ale velmi silné gesto lidskosti.

Se synovcem jsme připravili náš stánek a nechali vše plynout. Lidé přicházeli postupně, nenápadně, ale každý z nich nesl svůj vlastní příběh. Povídali jsme si, sdíleli a naslouchali.

Během dne se otevřela i témata, která přesahují běžnou realitu. Mluvili jsme o energiích, o duchovním světě, o čištění prostoru. V těchto chvílích cítím vždy velkou pokoru - protože nejde jen o slova, ale i důvěru, kterou mi lidé dávají. A já ji s úctou vracím zpět.

Jedno setkání ve mně zůstalo silněji než ostatní. Příběh nebo spíše zmínka o vztahu, ve kterém chyběla radost i porozumění. Uvědomila jsem si znovu, jak důležité je naslouchat sám sobě. Život nás nevede k setrvávání v bolesti, ale k růstu. A někdy je největší síla právě v rozhodnutí odejít a vydat se jinou cestou.

Slunce nás po celý den tiše doprovázelo. Jeho paprsky prosvětlovaly chladný vzduch a připomínaly, že i v zimě může být teplo - ne venku, ale uvnitř.

Odjížděli jsme unavení, ale naplnění. Nebyl to jen jarmark. Bylo to setkání duší, energií a příběhů, které měly být vyslyšeny. 

Rádi do těchto míst opět zavítáme, a myslím, že by to měl udělat každý člověk, který potřebuje dobít pozitivní energie. Lázně jsou opravdu úchvatné. 

Do Seče jsem přijela s klidem v srdci a už od prvních okamžiků jsem cítila, že tento den bude jiný. Místo mě přivítalo příjemnou atmosférou a lidmi, kteří v sobě nesli otevřenost a laskavost.

Byl to jeden z těch dnů, kdy všechno plyne přirozeně.

Lidé přicházeli, zastavovali se, dívali se na mé výrobky. Orgonity, figurky z minerálů a pryskyřice, šperky... každý si hledal to své. A já jsem vnímala, že si nevybírají jen očima, ale také srdcem.

Každý úsměv, každé milé slovo, každá pochvala ve mně zanechala jemnou stopu radosti.

V těch chvílích si vždy znovu uvědomím, proč tvořím.

Není to o výrobku samotném. Je to o energii, kterou do něj vkládám. O tichém záměru, že může přinést radost, klid nebo sílu tomu, kdo si ho odnese.

A když pak vidím, jak lidé odcházejí s úsměvem, vím, že to má smysl. Že do svých výrobků nedáván jen své ruce a čas..., ale i kus svého srdce.

A možná i malé místo pro štěstí těch, kteří si je vyberou.

Ten den v Seči byl přesně takový. Klidný. Příjemný. Naplněný.

A já odjížděla s pocitem, že všechno bylo tak, jak mělo být.

Do Kladrub se vracím už několik let. A pokaždé, když sem přijedu, mám stejný pocit - jako bych se vracena na místo, které mě zná.

Je to zvláštní druh klidu. Tichý, hřejivý, opravdový.

Velikonoční jarmark se i letos nesl v duchu příjemných setkání a lidské blízkosti. Organizátorky, okolní stánkaři, návštěvníci i místní lidé - všichni vytvářeli prostor, kde se člověk cítí přirozeně a bezpečně.

Byla sice trochu zima ale to vůbec nevadilo.

Protože atmosféra zahřívala víc než slunce.

Děti se zastavovaly u mého stánku s jiskřičkami v očích. Minerály je přitahovaly svou barevností i tajemstvím, které v sobě nesou.

Dospělí se nechávali oslovit orgonity - vnímali jejich energii, klid a harmonii.

A dospívající mladí si vybírali šperky. Možné jen jako ozdobu... a možná jako něco, co s nimi ladí víc, než si sami uvědomují.

V těchto chvílích si vždy uvědomím, jak každý člověk cítí jinak. 

Jak si každý najde přesně to, co potřebuje.

A já jsem jen prostředníkem. Mezi energií, kterou vkládám do svých výrobků... a lidmi, kteří si ji k sobě přitahují. 

Byl to den plný radosti, úsměvů a tichého propojení. Den, který ve mně zůstane. 

A já vím, že to nebylo naposledy, co jsem toto místo navštívila. Protože některá místa si nás zavolají znovu ♥

Dneska jsem jela do Krupky.

Ráno to nevypadalo úplně nadějně. Jemně pršelo a člověk si říká, jaký ten den vlastně bude. Jestli lidé přijdou. Jestli se zastaví.

Ale i tak jsem tam byla. Se svými výrobky. Připravená.

Dopoledne bylo klidnější.

Kapky deště dopadaly na střechy stánků a všechno mělo takovou pomalejší, tichou atmosféru.

A pak se to změnilo.

Odpoledne vykouklo slunce. A s ním přišli lidé. Hodně lidí.

Velikonoční jarmark ožil. Stánky se zaplnily, mezi nimi proudily rodiny, děti, smích a zvědavé pohledy.

Každý stánek byl jiný. Každý měl svůj příběh. A mezi nimi i ten můj.

Děti se zastavovaly u minerálů. Brali je do rukou, zkoumaly, vybíraly si své malé poklady. A postavičky z minerálů jim vykouzlily úsměv na tváři.

Dospělí se dívali jinak. Vnímali orgonity. Energie. Hloubku. Ptali se, poslouchali, vybírali si to, co s nimi ladilo.

A já jsem tam stála a cítila, že to všechno dává smysl. Že si každý najde to svoje.

Kolem mě byli i skvělí lidé z ostatních stánků.

Úsměvy, krátké rozhovory, sdílená radost z toho, že tam jsme spolu.

I tohle dělá den dobrým.

Když jsem odjížděla, byla jsem unavená. Ale krásně. Tou únavou, která přijde po dni naplněném lidmi, sluncem a malými okamžiky radosti.

Ráno pršelo, ale ten den se nakonec rozzářil.

A přesně takové dny stojí za to. 

Dneska to byl jeden z těch dnů, kdy to člověk cítí už od začátku.

Ne, že by všechno bylo dokonalé. Ale něco uvnitř je klidné. Připravené. Otevřené tomu, co přijde.

Jela jsem do Mělníku.

Bylo tam plno lidí. Opravdu plno.

Ten ruch, hlasy, smích, děti pobíhající mezi stoly... všechno živé, přirozené, radostné. A mezi tím vším jsem byla i já, se svými výrobky.

A lidé se zastavovali. Dívali se. Usmívali se. Povídali si.

Ale začátek měl jeden zádrhel.

Přišla skupinka dětí s paní učitelkou. A v tom ruchu se to stalo - jeden z nich shodil mého stegosaura z apatitu a pryskyřice - spíš mu spadl z ruky.

Spadl. A já dopředu věděla, že to nebude dobré. Nožička byla rozbitá.

Dítě se nepřiznalo. To trochu zamrzí.

Ale paní učitelka přišla. Slušně. Na rovinu. Chtěla to vyrovnat.

A já jsem si řekla jen cenu nákladů. Protože někdy nejde o peníze, ale o to, jak se k sobě lidé chovají.

A pak... jako by se den znovu nadechl. A rozvinul se.

Smích. Lidé. Rozhovory. Skvělí prodejci kolem mě.

Cítila jsem se dobře. Přirozeně. Mezi svými.

A pak přišla věta, která ve mně zůstane. Pozvání na vánoční jarmark. Už teď.

Najednou jsem věděla, že to, co dělám, má své místo. Že to není jen "něco, co vyrábím". Ale něco, co si k lidem nachází cestu.

Byla jsem unavená.

Ale krásně.

Tou únavou, která přijde po dne, který byl naplněný. Skutečný, Živý.

Nebyl to dokonalý den. Ale byl opravdový.

A přesně tak vypadá den, kdy se dobrý den opravdu povede.

Dneska byl jeden z těch dobrých dnů. Poznala jsem to hned ráno. Tělo bylo lehčí, hlava klidná. Nebylo to dokonalé, ale bylo to dost dobré na to, abych mohla jít mezi lidi.

A jela jsem na velikonoční jarmark do Koloveče.

Byla jsem tam jen pět hodin. Ale někdy stačí i pět hodin, aby člověk cítil, že žije.

Měla jsem tam svoje výrobky. Stromečky života, postavičky z pryskyřice a minerálů, orgonity a ještě něco dalšího. Věci, které vznikly v tichu mých dobrých dní. Věci, do kterých dávám kus sebe.

A lidé se zastavovali. Dívali se. Usmívali se.

"To je krásné."

"To je jemná práce."

"To má energii."

Tak obyčejná slova. A přitom tak neobyčejná. Zahřálo mě to u srdce. Opravdu. Ne jen na chvíli - tak hluboko, kde se ukládají věci, ke kterým se člověk vrací, když je hůř.

Byla jsem mezi lidmi. Skvělými lidmi. Takovými, kteří se usmívají jen tak. Kteří se zastaví. Kteří vnímají. A já jsem mezi nimi stála a cítila, jak se mi pomalu vrací síla. Ne ta velká, hrdinská. Ale ta tichá. Každodenní. Ta, díky které můžu zítra znovu sednout ke stolu a tvořit.

Když jsem odjížděla, byla jsem unavená. Ale jinak.. Ne tou těžkou únavou, která bere. Tou příjemnou, která zůstává po něčem hezkém.

Bylo to jen pět hodin. A přesto... to bylo hodně. Možná víc, než se na první pohled zdá.

A já moc děkuji za všechny lidi dobré vůle, se kterými jsem se dnes setkala. 

Minulou sobotu jsem jela do Nepomuku.

Těšila jsem se. Jako vždycky, když jedu mezi lidi. Když vezu svoje věci - kousky času, trpělivosti a tichých dnů, které jsem proměnila ve stromečky, náramky, figurky a orgonity.

Doufala jsem v dobrý den.

Lidí bylo málo.

Takové to ticho mezi stánky, kdy čekáš, jestli někdo přijde. Každý krok kolemjdoucího vnímáš víc, než bys chtěla. Každé zastavení znamená naději.

A když se někdo zastavil u nás, cítila jsem vděčnost.

Opravdovou.

Ale ne všichni to viděli stejně.

Paní organizátorka se na mě podívala a řekla něco, co ve mně zůstalo déle, než bych chtěla.

Že to nemůže být moje výroba, Že toho mám moc.

Na chvíli jsem nevěděla, co říct.

Jak vysvětlit roky práce v jedné větě? Jak popsat večery, kdy jsem tvořila, i když to nebylo jednoduché? Jak říct, že některé věci se mnou žijí již tři roky?

Neřekla jsem téměř nic, jen jsem prohodila, že je to skutečně moje výroba.

A dál? Tiše jsem to v sobě nesla.

Takové chvíle bolí jinak. Ne nahlas. Ne viditelně. Ale někde uvnitř, kde si člověk chrání to, co miluje.

Pak jsem šla do kostela. Tam bylo ticho jiné. Klidné. Přijímající.

Zapálila jsem svíčku. Za všechny lidi dobré vůle. Za ty, kteří umí vidět. Za ty, kteří cítí. Za ty, kteří nezraňují slovy.

A možná i trochu za sebe.

Poklekla jsem u Ježíše a jen tam chvíli byla. V tichu. Přijímala jeho lásku. Bezpodmínečnou lásku.

Ten den nebyl dobrý.

Ale nebyl ani prázdný.

Ukázal mi, jak moc pro mě to, co dělám, znamená.

A že i když někdo pochybuje, pravda zůstává ve mně.

A kostel... ten byl krásný.

A to ticho v něm bylo opravdové.