Teplice

Když jsem letos ráno mířila na zahájení lázeňské sezony, uvědomila jsem si, že tam nejedu poprvé. Nebylo to ani podruhé, ani potřetí. Letos jsem byla součástí této krásné tradice už posedmé.

Možná právě proto jsem necítila nervozitu jako kdysi. Místo ní mě provázel zvláštní pocit radosti a očekávání. Věděla jsem, že mě čekají tři dny mezi lidmi, které mám ráda, ve městě, které miluji od narození.

Teplice nejsou jen město na mapě. Jsou mým domovem. Znám jejich ulice, parky i zákoutí. Znám vůni lázeňských sadů po dešti i ruch centra během velkých slavností. A pokaždé, když začíná lázeňská sezona, mám pocit, jako by celé město na chvíli ožilo ještě více než obvykle.

Když jsem dorazila ke svému místu a začala připravovat stánek s orgonity a šperky, kolem už vládl čilý ruch. Prodejci vybalovali zboží, zdravili se po zimě a sdíleli první novinky.

Vedle mě se brzy objevily stánky s oblečením. Barevné šaty a halenky se pohupovaly ve větru a lákaly kolemjdoucí. O pár metrů dál nabízeli jedlé červy a další netradiční pochoutky. Nejednou jsem se pobaveně dívala na návštěvníky, kteří se nejprve tvářili odvážně, ale když měli ochutnat, odvaha je rychle opouštěla.

Nedaleko voněly bylinky a sazenice do zahrádek. Levandule, máta, meduňka a další rostlinky čekaly na nové majitele. Celý jarmark byl plný barev, vůní a hlasů.

První den utekl rychle. Lidé přicházeli, zastavovali se u mého stánku a obdivovali orgonity i šperky. Někteří se zajímali o minerály, jiní si chtěli jen popovídat. Právě ty rozhovory jsou pro mě vždy nejcennější.

Během víkendu jsem se setkala i s mnoha známými tvářemi. Přicházeli moji klienti, někteří pravidelní, jiní, které jsem dlouho neviděla. Vždy mě zahřeje u srdce, když za mnou někdo přijde jen proto, aby mě pozdravil a řekl, že mu orgonit nebo šperk dělá radost.

Velkou radost mi udělali také přátelé. Uprostřed ruchu a davů jsme si našli chvíli na společné povídání a smích. Takové okamžiky připomínají, že jarmark není jen o prodeji.

Nejvíc mě však potěšila návštěva mého brášky a neteře. Když jsem je zahlédla mezi lidmi, okamžitě se mi rozzářil den. Na chvíli jsem přestala být prodejkyní a stala jsem se prostě sestrou a tetou. Tyhle rodinné chvíle mají pro mě cenu zlata.

Sobota byla jako vždy nejživější. Centrum Teplic zaplnily davy návštěvníků a celé město pulzovalo energií. Zněla hudba, lidé se smáli a užívali si slavnostní atmosféru. Měla jsem pocit, že každý kout města vypráví svůj vlastní příběh.

Neděle přinesla o něco klidnější tempo. Přesto se stále zastavovali noví lidé a já měla radost z každého rozhovoru. Jenže tři dny jsou tři dny.

Když se začal blížit nedělní podvečer, cítila jsem, jak mi docházejí síly. Nohy bolely a tělo si začínalo vybírat svou daň. Roztroušená skleróza mi občas připomene, že musím zpomalit a naslouchat svému tělu.

Seděla jsem za stánkem a pozorovala poslední návštěvníky. Slunce pomalu klesalo a nad Teplicemi se rozprostíral klidný večer. Vzduchem se nesly poslední tóny hudby a já si uvědomila, jak moc jsem vděčná.

Vděčná za své rodné město.

Za lidi, které jsem během víkendu potkala.

Za klienty, kteří se vracejí.

Za přátele, kteří se zastaví jen proto, aby mě objali.

Za brášku a neteř.

A také za to, že i po sedmi letech mě zahájení lázeňské sezony dokáže těšit stejně jako poprvé.

Když jsem balila poslední krabici s orgonity, byla jsem unavená. Ale byla to ta krásná únava po dnech, které stály za to.

A už tehdy jsem tušila, že pokud zdraví dovolí, příští rok budu na zahájení lázeňské sezony stát znovu. Na svém místě. Ve svých milovaných Teplicích. Mezi lidmi, kteří dávají tomuto městu jeho jedinečnou duši.