poslední pohlazení

60 let jsem žila se svým manželem, a nedokázala jsem pochopit, proč si ho Bůh vzal. Vlastně doteď to nedokážu pochopit. Jeho si vzal a mě tu nechal. Nebyly to roky vždy dobré, znáte to, každý má prostě své mouchy a ne vždy se člověk chová k tomu druhému nejlépe.

Můj muž byl přesně takový, v jednu chvíli by mi snesl modré z nebe, v druhou chvíli byl na zabití. Ale vybrala jsem si život s ním, brala jsem každý den, jak přicházel. A teď mi chybí vše, jeho nadávání, jeho pohlazení, proste on celý.

Je to už 9 měsíců, co odešel, a i když se říká, že duchové zůstávají u člověka rok, ten můj je asi výjimka. Každý den cítila jsem, že je se mnou, někdy jsem ho i viděla, jak mi stojí u postele, když jsem se v noci probudila, vídala jsem ho na židli, na které tak rád sedával. Před třemi měsíci to bylo jiné. Bylo to přesně na den půl roku, kdy přišel naposledy. Ten den byl hodně zvláštní. Cítila jsem se hodně unavená (což k věku není žádný problém), ale tahle únava byla jiná, taková prázdná. Jako by ze mě vyprchával život, jako bych uvnitř byla strašně moc prázdná. V ten den se mi nechtělo nic dělat, nechtělo se mi vstávat z postele. Nakonec jsem ale vstala, ale pohybovala jsem se jako bez duše. Už jsem si myslela, že přišel i můj čas, ale žádné temné postavy ani anděla, které viděl můj muž několik týdnů před svou smrtí, jsem neviděla. Tak jsem si řekla, že to má asi každý jinak.

Večer udělala jsem si čaj, jako každý večer, a sedla si na svou židli a dívala se na jeho židli, jako bych ho očekávala. Čekala jsem dlouho, pustila si televizi bez zvuku a jen tak se dívala na mihotající se obrázky. Najednou jsem ucítila pohlazení po tváři. Bylo to tak silné, intenzivní, a tak dobře známé. Věděla jsem, že je to můj manžel, jen on takhle uměl pohladit. Trvalo to pár minut, jako by nechtěl ani odejít. Cítila jsem jeho vůni, tak omamnou a přitom tak známou, i když jeho parfém už v bytě dávno nebyl. Chvíli jsem si s ním povídala, viděla jsem, jak si sedl na svou židli. Upřeně se na mě díval, pak mi pokynul, ať se posadím na jeho klín. Udělala jsem to, byl to tak krásný a jemný pocit, že se to ani vyslovit nedá. Pohladil mě naposledy, políbil na čelo a zmizel. Volala jsem ho, ale už nepřišel.

Za celé 3 měsíce se už neobjevil. Vím, cítím, že to bylo poslední rozloučení. A vím, že si pro mě přijde, až přijde můj čas, a odvede si mě domů, do domova duší, kde se setkám se všemi, kteří odešli už dávno. Ale ten čas ještě není, nemůže být. Cítím, že ještě nenadešel a já se musím naučit žít sama, bez povídání, bez jeho přítomnosti. Je to velká zkouška, kterou mi Bůh dal do života, a vím, že ho nezklamu a projdu i touhle poslední zkouškou.