Nepomuk - když den zklame, ale něco v něm zůstane

Minulou sobotu jsem jela do Nepomuku.

Těšila jsem se. Jako vždycky, když jedu mezi lidi. Když vezu svoje věci - kousky času, trpělivosti a tichých dnů, které jsem proměnila ve stromečky, náramky, figurky a orgonity.

Doufala jsem v dobrý den.

Lidí bylo málo.

Takové to ticho mezi stánky, kdy čekáš, jestli někdo přijde. Každý krok kolemjdoucího vnímáš víc, než bys chtěla. Každé zastavení znamená naději.

A když se někdo zastavil u nás, cítila jsem vděčnost.

Opravdovou.

Ale ne všichni to viděli stejně.

Paní organizátorka se na mě podívala a řekla něco, co ve mně zůstalo déle, než bych chtěla.

Že to nemůže být moje výroba, Že toho mám moc.

Na chvíli jsem nevěděla, co říct.

Jak vysvětlit roky práce v jedné větě? Jak popsat večery, kdy jsem tvořila, i když to nebylo jednoduché? Jak říct, že některé věci se mnou žijí již tři roky?

Neřekla jsem téměř nic, jen jsem prohodila, že je to skutečně moje výroba.

A dál? Tiše jsem to v sobě nesla.

Takové chvíle bolí jinak. Ne nahlas. Ne viditelně. Ale někde uvnitř, kde si člověk chrání to, co miluje.

Pak jsem šla do kostela. Tam bylo ticho jiné. Klidné. Přijímající.

Zapálila jsem svíčku. Za všechny lidi dobré vůle. Za ty, kteří umí vidět. Za ty, kteří cítí. Za ty, kteří nezraňují slovy.

A možná i trochu za sebe.

Poklekla jsem u Ježíše a jen tam chvíli byla. V tichu. Přijímala jeho lásku. Bezpodmínečnou lásku.

Ten den nebyl dobrý.

Ale nebyl ani prázdný.

Ukázal mi, jak moc pro mě to, co dělám, znamená.

A že i když někdo pochybuje, pravda zůstává ve mně.

A kostel... ten byl krásný.

A to ticho v něm bylo opravdové.