Miletín - mezi světlem a příběhy

Do Miletína jsme přijeli v sobotu, kdy nás přivítalo slunce. Jeho paprsky se jemně opíraly do stánků a jako by hladily celý prostor.

Ráno bylo tiché... málo lidí, klid, prostor pro nadechnutí.

Byl to ten druh ticha, který nepůsobí prázdně, ale spíš jako začátek něčeho.

Postupně se energie začala měnit.

Lidé přicházeli, zastavovali se, vnímali...

A u mého stánku si nacházeli své malé poklady - minerály, figurky, šperky, kousky, které si je samy přitáhly.

Nebylo to jen o výběru. Bylo to o propojení.

Neděle přišla jinak. Obloha se zatáhla a ve vzduchu bylo cítit, že se něco chystá. Jako by se energie stáhla víc dovnitř.

A možná právě proto lidé sahali po špercích a šňůrkách na krk. Po něčem, co mohou nosit blízko u sebe... co je s nimi spojí. A orgonity. Malé energetické bytůstky, na očistu prostoru i na ochranu. Na lepší napojení na andílky i na lepší spánek.

A pak přišlo jedno setkání. Paní, která nepřišla jen nakoupit, ale sdílet. Slova plynula, čas se zpomalil a otevřelo se téma, které v sobě neslo hloubku - legenda o prokletí miletínské pouti.

V ten moment se prostor změnil. Jako by se na chvíli propojilo to, co bylo... s tím, co je.

A pak její pohled spočinul na orgonitu. Velikém, silném, patnácticentimetrovém. A její oči se rozzářily. To nebyl jen pohled na věc. To bylo poznání. Ten okamžik, kdy víš. A ona věděla.

Odjížděli jsme kolem půl čtvrté. Déšť už pomalu přicházel, jako tiché uzavření celého víkendu. Unavení... ale naplnění. Protože to nebyl jen jarmark. Bylo to setkání energií, příběhů a lidí, kteří si k sobě našli cestu.

A Miletín? Ten si v sobě nese něco, co nelze vysvětlit. Jen cítit.