Mělník - když se dobrý den opravdu povede

Dneska to byl jeden z těch dnů, kdy to člověk cítí už od začátku.

Ne, že by všechno bylo dokonalé. Ale něco uvnitř je klidné. Připravené. Otevřené tomu, co přijde.

Jela jsem do Mělníku.

Bylo tam plno lidí. Opravdu plno.

Ten ruch, hlasy, smích, děti pobíhající mezi stoly... všechno živé, přirozené, radostné. A mezi tím vším jsem byla i já, se svými výrobky.

A lidé se zastavovali. Dívali se. Usmívali se. Povídali si.

Ale začátek měl jeden zádrhel.

Přišla skupinka dětí s paní učitelkou. A v tom ruchu se to stalo - jeden z nich shodil mého stegosaura z apatitu a pryskyřice - spíš mu spadl z ruky.

Spadl. A já dopředu věděla, že to nebude dobré. Nožička byla rozbitá.

Dítě se nepřiznalo. To trochu zamrzí.

Ale paní učitelka přišla. Slušně. Na rovinu. Chtěla to vyrovnat.

A já jsem si řekla jen cenu nákladů. Protože někdy nejde o peníze, ale o to, jak se k sobě lidé chovají.

A pak... jako by se den znovu nadechl. A rozvinul se.

Smích. Lidé. Rozhovory. Skvělí prodejci kolem mě.

Cítila jsem se dobře. Přirozeně. Mezi svými.

A pak přišla věta, která ve mně zůstane. Pozvání na vánoční jarmark. Už teď.

Najednou jsem věděla, že to, co dělám, má své místo. Že to není jen "něco, co vyrábím". Ale něco, co si k lidem nachází cestu.

Byla jsem unavená.

Ale krásně.

Tou únavou, která přijde po dne, který byl naplněný. Skutečný, Živý.

Nebyl to dokonalý den. Ale byl opravdový.

A přesně tak vypadá den, kdy se dobrý den opravdu povede.