Letohrad mezi světlem a stíny.

Letohrad měl tentokrát zvláštní energii. Ne takovou, která by člověka odradila. Spíš takovou, kterou nelze přeslechnout, pokud člověk vnímá hlouběji.

Jakoby město neslo v sobě starou stopu něčeho těžkého. Něčeho, co se už dávno stalo... ale ještě úplně neodešlo. Někdy mají místa vlastní paměť. A Letohrad tentokrát působil právě tak.

Přesto byl den plný krásných setkání.

Lidé se zastavovali u stánku, obdivovali orgonity, minerály i šperky a často nezůstalo jen u obyčejného "Dobrý den".

Rozhovory se rozvíjely přirozeně. O energiích. O pocitech. O věcech mezi nebem a zemí. A občas dokonce i o duchách.

Bylo zvláštní, jak otevřeně lidé mluvili. Jakoby ruch pouti na chvíli ustoupil stranou a mezi stánky vznikal úplně jiný prostor. Klidnější. Hloubavější.

Krásná byla i setkání s ostatními prodejci. Právě na takových akcích člověk znovu zjistí, že nejde jen o prodej. Ale o lidi. O sdílení zkušeností, únavy, radosti i příběhů, které si každý přiváží s sebou.

Den byl ale také velmi vyčerpávající. Nejen fyzicky, ale i energeticky. A tělo si nakonec řeklo o své. Roztroušená skleróza připomněla, že některé hranice nejde ignorovat, i když by člověk chtěl pokračovat dál. A tak bylo potřeba další den zůstat doma, odpočívat a dopřát si klid.

A možná právě v tom bylo další poselství celého víkendu. Že síla není jen v tom vydržet. Ale i v tom umět zastavit. Naslouchat vlastnímu tělu. A přijmout, že i odpočinek je součástí cesty.

Někdy člověk přijede na pouť prodávat kameny... a odjíždí s pocitem, že největší hodnotu měly stejně rozhovory, které mezi nimi vznikly.