Krupka - když se den rozzáří i po dešti

Dneska jsem jela do Krupky.

Ráno to nevypadalo úplně nadějně. Jemně pršelo a člověk si říká, jaký ten den vlastně bude. Jestli lidé přijdou. Jestli se zastaví.

Ale i tak jsem tam byla. Se svými výrobky. Připravená.

Dopoledne bylo klidnější.

Kapky deště dopadaly na střechy stánků a všechno mělo takovou pomalejší, tichou atmosféru.

A pak se to změnilo.

Odpoledne vykouklo slunce. A s ním přišli lidé. Hodně lidí.

Velikonoční jarmark ožil. Stánky se zaplnily, mezi nimi proudily rodiny, děti, smích a zvědavé pohledy.

Každý stánek byl jiný. Každý měl svůj příběh. A mezi nimi i ten můj.

Děti se zastavovaly u minerálů. Brali je do rukou, zkoumaly, vybíraly si své malé poklady. A postavičky z minerálů jim vykouzlily úsměv na tváři.

Dospělí se dívali jinak. Vnímali orgonity. Energie. Hloubku. Ptali se, poslouchali, vybírali si to, co s nimi ladilo.

A já jsem tam stála a cítila, že to všechno dává smysl. Že si každý najde to svoje.

Kolem mě byli i skvělí lidé z ostatních stánků.

Úsměvy, krátké rozhovory, sdílená radost z toho, že tam jsme spolu.

I tohle dělá den dobrým.

Když jsem odjížděla, byla jsem unavená. Ale krásně. Tou únavou, která přijde po dni naplněném lidmi, sluncem a malými okamžiky radosti.

Ráno pršelo, ale ten den se nakonec rozzářil.

A přesně takové dny stojí za to.