Koloveč - pěkně v teploučku

Dneska byl jeden z těch dobrých dnů. Poznala jsem to hned ráno. Tělo bylo lehčí, hlava klidná. Nebylo to dokonalé, ale bylo to dost dobré na to, abych mohla jít mezi lidi.

A jela jsem na velikonoční jarmark do Koloveče.

Byla jsem tam jen pět hodin. Ale někdy stačí i pět hodin, aby člověk cítil, že žije.

Měla jsem tam svoje výrobky. Stromečky života, postavičky z pryskyřice a minerálů, orgonity a ještě něco dalšího. Věci, které vznikly v tichu mých dobrých dní. Věci, do kterých dávám kus sebe.

A lidé se zastavovali. Dívali se. Usmívali se.

"To je krásné."

"To je jemná práce."

"To má energii."

Tak obyčejná slova. A přitom tak neobyčejná. Zahřálo mě to u srdce. Opravdu. Ne jen na chvíli - tak hluboko, kde se ukládají věci, ke kterým se člověk vrací, když je hůř.

Byla jsem mezi lidmi. Skvělými lidmi. Takovými, kteří se usmívají jen tak. Kteří se zastaví. Kteří vnímají. A já jsem mezi nimi stála a cítila, jak se mi pomalu vrací síla. Ne ta velká, hrdinská. Ale ta tichá. Každodenní. Ta, díky které můžu zítra znovu sednout ke stolu a tvořit.

Když jsem odjížděla, byla jsem unavená. Ale jinak.. Ne tou těžkou únavou, která bere. Tou příjemnou, která zůstává po něčem hezkém.

Bylo to jen pět hodin. A přesto... to bylo hodně. Možná víc, než se na první pohled zdá.

A já moc děkuji za všechny lidi dobré vůle, se kterými jsem se dnes setkala.