když přijde špatný den

Bylo ráno. Ne úplně nové, spíš pokračování noci, která vlastně nikdy neskončila.

Ležím v posteli a dívám se do stropu. Spát jsem měla, ale místo toho jsem jen přežívala mezi probuzením a únavou. Nohy mě v noci nenechaly být. Neustále sebou cukaly, jako by měly vlastní život. Nešlo je uklidnit. Nešlo je vypnout.

A do toho to zvonění. Tiché, ale neustálé. V uších. Jako vzdálený alarm, který nikdo jiný neslyší.

Zavřu oči a snažím se ještě chvíli ležet. Hlava bolí. Tupě, vytrvale. Jako by mi někdo zevnitř tlačil na spánky.

"Tak jo... vstáváme," řeknu si nakonec.

Vyjdu na verandu. Přede mnou je sedm schodů dolů na zahradu. Jen sedm. Vždycky jich bylo sedm. Vím to. Ale dneska... dneska vypadají jinak. Vyšší. Vzdálenější. Jako by mezi nimi byly větší mezery, než by měly být.

Položím ruku na zábradlí. První schod zvládnu. Druhý taky. U třetího zaváhám. Nohy jakoby čekají na pokyn, který nepřichází. Nebo přichází pozdě.

"Prosím," zašeptám. Ani nevím komu.

Pomalu sejdu dolů. Každý schod si musím vybojovat.. Každý je malá výhra.

Na zahradě se na chvíli zastavím. Vzduch je čerstvý. Měl by mě probrat. Měl by pomoct. Ale únava sedí pořád ve mně. Těžká. Přilepená. Jako bych ji nesla v kostech.

Zvonění v uších zesílí, když se snažím soustředit. Jako by se mi vysmívalo.

"Vydrž," řeknu si.

Jdu na krátkou procházku. Jen kousek. Nic velkého. Chvíli to jde. Krok za krokem. Soustředím se. Dívám se před sebe. A pak se to stane. Bez varování. Jako když někdo vypne světlo. Nohy přestanou existovat. Ne, že by bolely. Ne, že by byly slabé. Prostě... nejsou. Necítím je. Žádný signál, žádná odpověď. Padám. Tvrdě.

Svět se na vteřinu zastaví. Slyším jen to zvonění. Hlava mi pulzuje bolestí. Ležím na zemi a čekám. Jedna vteřina. Druhá. A pak se vrátí. Cit. Tíha. Realita. Zkusím pohnout prsty. Jde to.

"Dobrý... dobrý," šeptám si, i když se mi třesou ruce.

Pomalu se zvednu. Opatrně. Tentokrát už nejdu dál. Otočím se zpátky.

Schody na verandu čekají. Zase těch sedm. Dívám se na ně a vím, že to nebude jednoduché. Hlava bolí, tělo je unavené, nohy jsou nespolehlivé. Ale jdu. Jeden schod. Pauza. Druhý.

Zvonění nepřestává. Nikdy nepřestává. Jen se s ním učím být.

Večer ležím v posteli. Tělo je vyčerpané, ale spánek nepřichází. Nohy se znovu začínají hýbat, neklidné, neovladatelné. Hlava bolí. V uších to pořád zvoní.

Zavřu oči.

Nevím, jestli zítra bude lepší den. Už si to neslibuju. Ale vím jedno. Ráno tam bude zase těch sedm schodů. A já se je zase pokusím sejít.