dobrý den je vždy vítán

Ráno otevřu oči a hned to poznám. Ticho. Ne to v pokoji - to v hlavě. Žádná bolest, žádné tupé pulzování ve spáncích. Jen klid. A v uších? Zvonění je slabší. Není pryč, ale ustoupilo někam do pozadí, kde mě tolik neruší.

Chvíli jen ležím a poslouchám ten rozdíl.

"Dneska to půjde," řeknu si potichu.

Vstanu a nohy mě podrží. Nejsou dokonalé. Nikdy už asi nebudou. Ale poslouchají. Reagují tak, jak mají. Každý krok dává smysl, není v něm zpoždění ani nejistota. To stačí. To je dobrý den.

Sedím u stolu a pracuju. Ruce drží drát, ohýbají ho přesně tam, kam chci. Vzniká stromeček života. Jemně, pomalu, trpělivě. Do větví zaplétám minerály, každý má své místo.

Nebo vyrábím orgonit. Vrstvy se skládají, barvy se prolínají, všechno do sebe zapadá.

Čas přestává být důležitý.

Nejsem unavená. Nebo jen trochu - tak normálně, lidsky. Ne tou těžkou únavou, co mě jinak stáhne dolů. Takhle bych vydržela celé hodiny.

Navlékám náramky. Korálek po korálku. Každý dotek je jistý. Každý pohyb je přesný. Dívám se na to, co vzniká pod rukama, a cítím něco, co nepřichází každý den. Radost. Čistou, jednoduchou radost z toho, že můžu.

Největší chvíle přichází, když to vidí někdo jiný.

"To je krásné," řekne.

A já se usměju.

Protože vím, že to není jen o tom, jak to vypadá. Vkládám do toho něco víc. Klid. Naději. Kousek síly, kterou sama někdy tam moc potřebuju.

Vím, jaké to je, když člověk hledá oporu. Když potřebuje něco, čeho se může chytit - i kdyby to měl být jen malý kámen na zápěstí. Znám to. Když se roztroušená skleróza postaví do role nepřítele.

A právě proto mají ty věci smysl. Nejsou to jen náramky. Nejsou to jen orgonity, stromečky života nebo zvířátka. Jsou to malé kousky světla pro dny, které jsou těžké.

Večer si sednu a uvědomím si, že dnešek byl jiný. Hlava nebolela. Nohy mě podržely. Tělo spolupracovalo. Nebyl to dokonalý den. Ale byl dobrý. A někdy... to znamená úplně všechno.